tadyniky

31

Cítím, že mám vějířky kolem očí.
Cítím, že ty rýhy začínají být hlubší.
Cítím, že oblečení už nejde přes zadek tak dobře, jak to bylo před dětmi.

Nemyslím si, že je to špatně, že jsem horší, než dřív.

Jen se tu novotu snažím nějak s elegancí uchopit.
Cítit se dobře. Patřičně.
Vyházet půlku skříně, protože začínám mít pocit, že jsem vykradla šatník své pubertální dcery.

Líbí se mi, že je mi 31. Líbí se mi, že některé věci už nemusím řešit. Nelíbí se mi, že řeším věci, které nahradily ty staré.

Jsem jiná. Klidnější s tím, kdo jsem. Mám nová témata. Mateřství. Hranice. Úcta. Sebeláska. Jak se pohybovat ve světě bez ulozto. 😀

Ale zároveň se tak trochu pohybuju v divném vakuu, kdy na mě vykukují věci a vzpomínky na tu minulou Nikču, jejíž obrysy jsou ještě dost jasné, a v dáli vidím tu, kterou bych teď chtěla být, ale tam to ještě není tolik zřetelné.

A tak si tu v tom prázdnu poletuju. 👀